Ne nadarmo se zřejmě říkává, že pokud chce člověk psát, respektive dobře psát, měl by se soustředit na to, co je mu nejbližší, čemu nejlépe rozumí a s čím je takřka v každodenním styku. Poučka, která pro Stephena Kinga zdánlivě neplatí, má však i u něj svou hodnotu, jak lze zjistit zkoumavým pohledem do autorovy bibliografie. Mistr hororu a literárních krajin jemu příbuzných (který 21. září letošního roku, mimochodem, oslavil těžko uvěřitelné šedesátiny) se totiž ve svých zápletkách nezapomíná jednou za čas vracet k postavám, jenž jsou mu právě nejbližší, tedy spisovatelům (vzpomeňme zde Paula Sheldona z „Misery“ (1987) nebo Tada Baumonta z „Temné půle“ (1989)). A přestože „Lisey a její příběh“ alias nejčerstvější tuzemský překlad nového (zdaleka však ne nejnovějšího, neboť na cestě jsou již v tuhle chvíli další dva) Kingova románu nese v záhlaví ženské jméno, jedním z jeho ústředních hrdinů je rovněž právě spisovatel. Spisovatel Scott Landon, který ovšem zemřel dva roky před tím, než se děj příběhu jeho ovdovělé manželky začne vůbec odehrávat.

Důležitost této skutečnosti nicméně přichází ke slovu až ve chvíli, kdy se Lisey, protrpivší se prvními měsíci nejhlubšího zármutku, dostává k tomu, aby se probrala manželovou literární pozůstalostí. Nejenže jí otravují desítky zástupců různých knihoven a univerzit, kteří by se tohoto jejího úkolu ujali s radostí a nejlépe ihned, ale Lisey rovněž začíná ve své paměti objevovat útržky událostí, které jí naznačují, že toho s manželem zažila mnohem více, než si, alespoň až doposud, hodlala pamatovat. S pocitem, že je to málem proti její vůli, se proto vrací k nejdůležitějším okamžikům v jejich společném životě. Postupně zjišťuje, že všechny takové okamžiky dříve či později vyústily v místě, které by se mohlo zdát jen pramenem nekonečné Scottovy inspirace, ale které doopravdy znamená ještě mnohem, mnohem více. Když se poté na scéně objevuje Jim Dooley, násilnický šílenec s výborným vysvědčením z jakéhosi ústavu pro duševně choré, který měl původně Lisey Landonovou jen popohnat k větší vstřícnosti vůči literárním hyenám, obcházejícím její dům, je jasné, že Lisey se onomu místu bude muset chtě nechtě podívat na zoubek poněkud blížeji.

Dá se říci, že ve většinovém ohledu přináší „Lisey a její příběh“ tradičně vzrušivé a neočpělé Kingovské čtení, takové, na jaké jsme zvyklí, a takové, jaké už zcela samozřejmě vítáme s jeho každým dalším románem (v případě odnaučených kuřáků též s neodmyslitelnou cigaretovou „poetikou“ odnaučeného kuřáka Kinga). Jediný bod, u nějž by se snad dalo trochu zaváhat, shledávám v možná až příliš dlouhém a příliš snovém a zamlženém úvodním rozvzpomínání se hlavní hrdinky. Čtenář se v něm totiž může chvílemi ztrácet s pocitem, že odtud už autor nemá možnost vybruslit. Jak se však ale ukáže později, je to jen jeden z profesionálních Kingových tahů, a o co více si nejprve připadáte nejasně, o to rychleji se pak bezpečně a nenávratně v rozhodujících chvílích vpravíte do děje. A pak, pak už to samozřejmě jde všechno pěkně ráz naráz. Vskutku potemnělá spisovatelova minulost, kterou si „Skoťák“ Landon sebou celý život nesl, dosáhne až do Liseyiny přítomnosti, a v té se najednou tajné místo, léčící všechny vaše bolístky a nabíjející vás novou energií, zatraceně hodí. Zde je zase pro změnu autor velmi čitelný a je to pochopitelné, neboť pakliže on má být rybou, tak tohle je vysloveně jeho voda. Jakási tůň, k níž chodí (nejen) spisovatelé čerpat nápady a bůhvíco ještě, kdo by o ní mohl vědět víc než spisovatel Kingova formátu?

A to je vlastně celé. Jen ještě přemýšlím, zdá mám připojit tradiční konstatování o tom, jak… ale ne. Vždyť už to každému musí být naprosto jasné.